Díky za vděčnost

Včera večer jsem děkovala svému muži za večeři, kterou pro nás uvařil. A on mi na to řekl, že když žil kdysi v Německu, vryl se mu do paměti rituál rodiny, která ho hostila. Každý večer někdo z nich u stolu pronášel modlitbu za jídlo. Malou modlitbu vděčnosti. Poděkování. 

V kolika českých rodinách se tahle tradice (?) asi stále drží..? 

Tak jsme spolu trochu začali téma vděčnosti zkoumat. Zjistili jsme, že vlastně vůbec nemáme tak málo, jak si občas myslíme, že máme. Zjistili jsme o sobě, že jsme vlastně dost nevděční. Že mnoho věcí bereme jako samozřejmost. Že z různých více či méně ušlechtilých pohnutek chceme víc, než máme. Tvrdíme, že potřebujeme víc, než se nám aktuálně dostává. Čeho? Čehokoli. Peněz, času, prostoru, energie, spánku. Bylo nám z toho trochu smutno. A zároveň jsme si uvědomili vděk za to, že o tom vůbec dokážeme přemýšlet a měnit to. Vděk za vděčnost. 

Trochu matrix. 

Ale především jsme si uvědomili, že cítit vděčnost za to co aktuálně je v sobě obnáší jednak pokoru vůči tomu, co je, jednak netoužení po něčem víc. Obnáší to spokojenost teď a tady. A rozhodli jsme se, že se začneme vděčnosti učit. 

Můj oblíbený princip, který lze aplikovat téměř na cokoli lze uplatnit i tady: Fake it till you make it. Ne namlouvat si, že jsem, ale rozhodnout se být vděčná. Říci si, že jsem vděčná. A jednou, jednou přijde i ten pocit. Znám ho mlhavě, spíš ho tuším. Ale cítím, že doopravdy nevím, jak přesně vděčnost chutná. Jaký je z ní pocit v těle, na jazyku, jak hřeje na duši, jak umí vehnat slzy do očí. Znám nepříjemnou vděčnost, která je spíše zavázáním se a je dost nesvobodná. Ale tu příjemnou, osvobozující, laskavou… tu neznám tak dobře. 

Existuje mnoho cest. Psát si vděčníček každý večer, na konci dne si říci tři věci, za které jsem vděčná.. Myslím že nejdůležitější ale je v sobě ten pocit hledat. A když přijde, pořádně si ho prohlédnout, osahat, přivonět si k němu. A pak ho klidně zase propustit, protože i nevděčnost je nám lidem blízká, A potřebujeme ji znát, abychom znali i opak.

Přemýšlet o věcech by mi šlo. Praxe bývá méně jasná :-). 

Proč o tom sem na blog MeeraDesign píšu? Protože Klára Meera je pro mě bytost, která zrovna o vděčnosti mnoho ví. Šíří ji kolem sebe, vyzařuje z ní na každém kroku a vpíjí se do všeho, co dělá. Vděčnost je totiž nakažlivá a není proti ní očkování. Proto vězte, že každý náš model, každý jednotlivý kousek v sobě tuhle energii nese. Možná i proto tak hladí duši i tělo. Ne za všechno může BIO bavlna :-). 

A také proto, že vděčnost je téma, které je pro mě neodmyslitelně spojené s konceptem slow fashion, do kterého MeeraDesign hrdě patří. Možná je to přemýšlení trochu za roh, ale slow fashion vnímám mimo jiné jako méně a kvalitně za více. Ano. Je to móda, která je dražší než řetězce. Je to ale i móda, která je šitá ručně, v násobně menším množství a proto nutně musí být dražší, pokud má smysluplně uživit všechny, kdo se na vzniku a prodeji jedněch šatů podílejí. V mých očích nás tak slow fashion učí vděku.

 Stačí si to uvědomit. 

O podzimu a jeho tmách se teď píše všude. A někde se píše i o tom, že podzim je úžasnou dobou pro vděčnost. Ne náhodou je jeden z největších amerických svátků Thanksgiving Day podzimní oslavou. Oslavou hojnosti a vyjádřením vděčnosti. Prapůvodně za dary, které příroda poskytla prvním “Američanům”. Díky ní (a Indiánům) přežili první rok mimo britské ostrovy. A ačkoli je i tenhle svátek dnes vyprázdněný jako většina dalších, energii vděčnosti v sobě stále nese. 

Pojďme se naučit děkovat. Ne jednou za rok, ale každý den.
Thanksgiving Day everyday. 

Za co jste dnes vděční vy? 

 

Karolína
Karolína je naše e-shopová kouzelnice. Na náš internetový obchod přidává nové kousky a hraje si se slovy. :) Její milované šaty jsou Afrodité.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů