(Ne)bát se být vidět

Jaké je spojení mezi duší a tělem?
Banální otázka, dá se říci.
A jaké je spojení mezi duší a oblékáním?
Ještě banálnější otázka? 

Už pár let a v poslední době intenzivních měsících na sobě pozoruji jeden jev. Přestávám se schovávat sama za sebe a nebojím se sama sebe ukazovat. Dřív jsem to neuměla. Doslova jsem nechtěla být vidět a podvědomě jsem pro to dělala maximum. Pamatuju si živě, jak byla moje máma nešťastná, že chodím pouze a jedině v roztrhaných džínech a tričku. Ideálně v šedé se šedou s odstínem šedé.  Viděla mě i pod tou šedou, ale já jsem sama sebe vidět nechtěla.

V některém z mých zlomových období se to začalo měnit – a k radikálním změnám začalo docházet asi před rokem… Objevila jsem šaty, objevila jsem sukně a objevila jsem, co to v tomto aspektu znamená být ženou. Moje duše se začala radovat. Pak jsem objevila barvy. A pak jsem potkala Kláru a objevila jsem střihy. Pamatuju si živě, jak jsem si na sebe oblékla Afrodity a okamžitě jsem kriticky prohlásila, že v nich mám moc široké boky. A Klára se pousmála a sdělila mi, že mám boky.

V tu chvíli mi to došlo. Styděla jsem se za jeden z ženských symbolů, kterými moje úžasné tělo oplývá. Podobná anabáze nastala s růžovou barvou, kterou jsem teda vždycky samozřejmě nesnášela, protože je přece růžová. Teď mám doma několik růžových Meera kousků.. ale o barvách až jindy.

Proč tenhle sebezpyt píšu? Protože si uvědomuji čím dál tím více, že mám kolem sebe, my všechny kolem sebe máme, mnoho žen, které se bojí být vidět. A neznamená to, že chodí v černé (to je také barva!) ani že nosí volné šaty, i když mají postavu Twiggy. Znamená to, alespoň pro mě, že nemají oblečené své tělo podle své duše, ale podle představ, které o sobě mají. My ženy jsme mistryně ve snižování sebe sama a naši vnitřní kritikové jsou obvykle velmi dobře živení a rozvalují se na našem vnitřním gauči kdykoli ochotni přispěchat s dobrou radou ve smyslu „vážně si myslíš, že do tohohle máš nohy?!“…

Píšu to, protože bych nás ženy chtěla podpořit. Podpořit k sebe-vědomí, k drobným (a bezpečným) krůčkům vpřed, k vystupování z naší komfortní zóny neviditelnosti. Pokud je challenge červená barva, začněme šátkem. Pokud nevíme, nechme si poradit. Nebojme se zářit. Nebojme se být viděny – postupně tak dokážeme vidět i samy sebe a třeba zjistíme, že nám (tak jako mě) opravdu sluší ta růžová. Nebo že nám Afrodity opravdu nedělají široké boky.

Tohle nám všem přeju do nového roku. Odvahu vidět.

My v MeeraDesign vám rády budeme průvodkyněmi na této dobrodružné cestě.

<3 s láskou za MeeraDesign,

Karolína